Kamarád Martin obdivuje podnikatelský talent. Vyprávěl mi o člověku, je to Čech, který se na počátku 90. let zamyslel nad tím, v čem by mohl podnikat, a napadly jej knedlíky. Ať se bude dít cokoli, řekl si prý ten člověk, ať bude válka nebo mír, ať budou třeba trakaře padat, lidi budou vždycky jíst knedlíky. Založil firmu na výrobu knedlíků a stal se milionářem.

Organizace Fórum 50 % nedávno zveřejnila video s výpovědí několika českých novinářek, které v poslední době čelily nenávistným útokům. Jejich maily, messengery a profily na sociálních sítích zaplavily výhružné zprávy a urážky, motivované nesouhlasem s tím či oním názorem příslušné redaktorky nebo jen faktem, že jde o ženu působící ve veřejném prostoru.

Taková už je povaha času a lidského života, že jeden den vás označují za nadějnou začínající či slibného mladého – profesi si doplňte sami –, a než se nadějete, stane se z vás pamětník nebo pamětnice. Do podobného zjištění jsem se přednedávnem probudila i já, a usoudila jsem proto, že nastal čas začít okolí otravovat historkami starých zbrojnošů.

Přírodopisným filmům jsem dlouho vzdoroval. Připadaly mi trochu jako reality show. Předstírají bezprostřední skutečnost, a přitom jsou dovedně naaranžované. Aby se v jednom záběru setkal čáp jabiru s jaguárem, vzájemně se pozdravili a odkráčeli každý svým stylem a tempem dál, to se v reálu stane opravdu jen vzácně.

Slavnostní premiéra filmu Jeden život, který pojednává o Nicholasi Wintonovi, jenž v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí, mě pořádně dostala. Takovou emocionální nálož jsem vůbec nečekala. Jako historička jsem si před zhlédnutím snímku naivně myslela, že mě nic nepřekvapí.

Na začátku naší úvahy je nutné si uvědomit, že Židé žijí v české krajině více jak tisíc let, to je o něco málo času než my. Nikdy se zde ale necítili doma, nemohli se tu tak cítit. Byli vždy občany nevítanými, občany druhého řádu, a tak jako v celé Evropě byli i u nás často vyháněni a nikdo je nikdy nevítal.

Za časů krále Holce, kdy byla za groš ovce, budil prý předky časně zrána kohoutí zpěv. Kohoutí kokrhání se totiž dokáže nést pěkně daleko – jak jsem se naposled před několika lety přesvědčila ve Svaté Heleně, v rumunském Banátu, kde naši čeští krajané dodneška žijí tak trochu jako v oněch připomenutých časech.

Regály už stojí, vyndávám z papírových krabic knihu za knihou. Třídím, řadím. A trochu si zoufám, jak dál. Do ruky mi v tu chvíli padne titul Balím svou knihovnu. Autor: Alberto Manguel. A v něm úplně na konci objevuju i připojený esej Waltera Benjamina s ještě příhodnějším názvem Vybaluji svou knihovnu.

„Kam na to prosimtě chodíš?” Optal se mě jednou poněkud zděšeně můj muž. Právě jsem mu nadšeně líčila, jak v budoucí dětské knize Čivavy z Ostravy budou malé čivavy nosit takový obleček a v postranních kapsách budou mít skládací žebříčky, aby mohly snadno vylézt na jezdící schody v obchodním domě. „Jak tě něco takového proboha může napadnout?” To kdybych věděla!

Přesně před 40 lety ve starobylé pařížské nemocnici Salpertiere zemřel argentinský spisovatel Julio Cortázar. Možná to taky znáte: jsou knihy, které vám vstoupí do života a už z něj nevystoupí. Mně se to přihodilo s Cortázarovým románem Nebe, peklo, ráj, jednou z těch zásadních knih boomu latinskoamerické literatury 60. let. Psal se rok 2000, mně bylo osmnáct a skutečně jsem měl pocit, že začíná něco nového.