Dojde k bratrské diskusi o chudobě Ježíše Krista.

Salvátor se nechá ostudně přistihnout Bernardem Guiem při činu; děvče, které Adso miluje, je jato coby čarodějnice a všichni se odeberou na lože nešťastnější a ustranější než předtím.

Dojde k další návštěvě labyrintu, dorazíme na práh finis Africae, ale dovnitř se nedostaneme, jelikož nevíme, co znamená první a sedmá ze čtyř, a u Adsona se nakonec objeví tentokrát velice učená recidiva neduhu zvaného láska.

Salvátor mluví o úžasném kouzlu.

Alinardus, jak se zdá, poskytne drahocenné informace a Vilém odhalí svou metodu, jak s pomocí řady zcela jistých omylů dojít k pravděpodobné pravdě.

Dostaví se kardinál z Poggeta, Bernard Gui a další avignonští a každý z nich se pak zabývá něčím jiným.

Adso jde hledat lanýže a nejde minority, kteří zrovna přicházejí a kteří pak mají dlouhý rozhovor s Vilémem a s Ubertinem; vejdou ve známost přesmutné věci týkající se Jana XXII.

Adso se zmítá v mukách lásky, pak přijde Vilém s Venantiovým textem, který i po rozluštění zůstává nerozluštitelný.

Vilém přiměje napřed Salvátora a pak celeraria, aby se přiznali ke své minulosti. Severin najde ukradené čočky. Mikuláš přinese nové a Vilém jde s šesti očima luštit Venantiův rukopis.

Vilém a Severin prohlédnou Berengarovu mrtvolu a přijdou na to, že má černý jazyk, což je věc u utopence divná, pak spolu rozmlouvají o jedech působících při veliké bolesti a o jedné dávné krádeži.