Prognózy nedaleké budoucnosti často mluví o zásadní proměně světa, jak ho známe. Předvídají nejen stoupající hladiny oceánů, masovou migraci lidí a nárůst konfliktů, ale také technologický vývoj, který povede k proměně ekonomických struktur. S řadou z těchto problémů se však naše společnost potýká už nyní. Chorvatský filozof Srećko Horvat vidí jako společného původce řady z nich kapitalismus, který stojí na vytěžování hodnot, přírodních zdrojů a lidského kapitálu. Je přesvědčený o tom, že pro přežití lidstva je nutná nejen radikální proměna systému, ale také proměna našeho chování. Proto své úvahy kombinuje s občanským a politickým aktivismem. V rámci politického hnutí DiEM25 prosazuje demokratizaci Evropské unie a ekologickou agendu.

Po pádu komunistických režimů byla politická atmosféra ve střední Evropě plná entuziasmu. Dnes, po 30 letech část společnosti zažívá rozčarování a hledá nové vize. Vysněný model liberálního vývoje, ve který doufali středoevropští intelektuálové a politické špičky v 90. letech, byl postupně některými skupinami obyvatel odmítnut. Jeho legitimita je podkopávána i v samotné západní Evropě. V Polsku se v tomto “post-liberálním” světě daří národovectví a katolickému konzervatismu. Velkým tématem je také boj proti elitám. Jejich vybrané typy Karlowicz nazývá “funkční aristokracií” a spatřuje v nich hrozbu pro demokracii. Abychom se vyhnuli krvavým revolucím, musí podle něj dojít k resetu politického systému. Znamená to konzervativní revoluci neomezující se jen na Polsko?

Krátkodobé volební cykly vedou k orientaci na rychlé výsledky a tedy na krátkodobá řešení. Velšané se rozhodli, že jejich politici musí při vládnutí brát ohled na dlouhodobé dopady svých rozhodnutí. Proto vznikla dlouhodobá vize, která má budoucím generacím zajistit důstojné podmínky k životu. Jejím cílem není nekonečný ekonomický růst, ale celkové fungování společenského a ekonomického systému, který zohledňuje zdraví obyvatel, životní prostředí i soudržnost komunit.

Evropský pravicový extremismus je i díky dopadům ekonomické a migrační krize poslední dekádu na vzestupu. Přibývá rasistických projevů a útoků, pravicová ideologie má úspěch u voličů řady členských zemí Evropské unie a některá krajně pravicová hnutí se podílí na vládě svých zemí. K radikalizaci lidí podle Weißgerbera vede nejen strach z neznámého, ale také nedůvěra ve stávající systém a absence narativu o možné proměně světa. Mluví o potřebě budování komunit a nutnosti vést s extrémisty dialog, který může vést k proměně jejich uvažování.

V dalším speciálu přinášíme záznam debaty "Zničí, nebo zachrání nás technologie?", která se věnovala udržitelnosti neustálého růstu, vztahu technologií a klimatické krize a alternativám společenského uspořádání.

Tentokrát vám speciál k epizodě "Christian Weißgerber: Manuál k nápravě rasismu" přinášíme dříve, než epizodu samotnou. Tomáš Halík a Josef Pazderka se totiž ve společné debatě věnují velmi aktuálnímu tématu strachu a tomu, jak s touto emocí nakládat rozumně a produktivně.

Speciál k epizodě "Fawzia Koofi: V pokoji s nepřítelem" přináší záznam diskuze "Střední Evropa a sprosté slovo feminismus," během které panelistky diskutovaly o postavení žen ve společnosti, o strukturálních problémech, osobních zkušenostech se sexismem, a také o cestách, které můžou vést k emancipaci.

Afghánistán je dlouhodobě hodnocen jako jedna z nejnebezpečnějších zemí pro ženy na světě. V důsledku náboženského fundamentalismu, kulturního tradicionalismu i dlouholeté války byly navíc donedávna afghánské ženy ochuzeny o základní lidská práva a tradičně vyloučeny z veřejného dění. V poslední době se však začaly podílet na politickém i společenském dění. K této proměně výrazně přispěla Fawzia Koofi, které se jako první ženě v Afghánistánu podařilo dostat do vrcholné politiky. V pozici místopředsedkyně poslanecké sněmovny se účastnila mírových jednání s Tálibánem a zasadila se o zákony proti násilí na ženách. Vedle absence války vnímá jako nejdůležitější prostředek k dalšímu rozvoji své země vzdělání. Proto je hlavním cílem jejího aktivismu zajistit přístup k němu co nejvíce lidem.

Ačkoliv počet nelegálních přechodů hranice mezi Mexikem a USA téměř dvacet let klesal, v posledních dvou letech se tento trend obrátil. Nejpočetnější skupinu migrantů však již netvoří Mexičané, ale lidé z Hondurasu, Guatemaly a Salvadoru, kteří prchají před organizovaným zločinem, násilím a chudobou. Azylový systém je přetížený, detenční centra přeplněná a podmínky v nich nelidské. Odborníci situaci označují za humanitární krizi. Trumpova administrativa však stále zpřísňuje podmínky pro přistěhovalce i žadatele o azyl a chce pokračovat ve výstavbě hraniční zdi. Americký spisovatel Francisco Cantú, který působil v řadách pohraniční stráže, upozorňuje, že strategie odstrašování a militarizace hranice nevedou k menšímu počtu pokusů o nelegální přechod, ale k většímu počtu úmrtí v poušti. Řešení situace nehledá jen v reformě migrační politiky, ale především v proměně jazyka, kterým o migrantech mluvíme.

Ekonomická síla učinila z Číny významného globálního hráče. Impozantní růst, velkolepé plány, ale i prastará historie a tajemná svébytnost však znesnadňují čtení toho, jaká dnešní Čína vlastně je a jak se k ní chovat. Norský politolog Stein Ringen ji vidí zřetelně jako diktaturu, která v digitálním věku dosahuje dokonalosti. Čínu zkoumá skrze analýzu fungování státu, reprodukce moci a statusu jedince v takovém systému. Zbavuje ji mýtů a nechává nahlédnout do zákulisí provozu moci nad lidmi. Čím dál sofistikovanější dohled nad lidmi, automatizaci kontroly i propracované mechanismy cenzury ukazuje jako metody, jejichž hlavním cílem je reprodukce moci vládnoucí strany.