Můj muž Antonín není žádný vášnivý slavič narozenin a svátků a zásadně se brání dárkům s tím, že už přece všechno má. Takže když letos projevil přání projet se alespoň jednou pendolinem, zajásala jsem. Konečně dárek, který ho potěší.

Nedávno jsem vyrazil na malý dvoudenní vandřík. Ze šumavského Zadova do Strakonic, nějakých padesát kilometrů kilometrů s jedním přespáním v lese to bylo. Jako za starých časů.

Existuje typ stěhování, při kterém se sice nezvednete ze židle, ale přesto po něm toužíte pořídit si chatu na samotě u lesa a už nikdy nepoužít elektrický proud: stěhování ze starého počítače do nového.

Neznám zbytečnější zářijovou otázku, než – cituji: „Tak jaká byla letošní dovolená?“ Dotyčný, který takový dotaz položí, je buď naprosto cizí člověk, kterému do trávení vašich volných dnů zhola nic není, anebo někdo z vašich blízkých, který trpí ukrutnou zapomětlivostí.

Mezi věci, které nemám rád, určitě patří uniformy. Mám s nimi spojené pojmy jako dril, ztráta individuality, všechno na povel. Nemám je rád, ale přesto jsem si jich docela užil.

Přišla jsem po představení večer domů a v televizi u známého moderátora byla hostem taková sympatická třicátnice a mluvila nějak zvláštně o úklidu, o chlapech a o svlíkání. Zaposlouchala jsem se a zjistila, že je to paní, která se živí úklidem domácností a bývá přitom úplně nahá.

Běle bylo pět let – a je to přesně ten věk, kdy všechno do sebe teprve zapadá. A aby to zapadalo rychleji, sype dítě na rodiče jednu otázku za druhou. Jsme opět těmi rodiči, kteří své dítě nejvíc milují, když usne.

Pamatuju se, že když jsem chodil na střední, posmíval jsem se opeře. Opera je vlastně něco jako divadelní představení, při kterém se divně oblečení lidé toporně pohybují po jevišti a uječenými hlasy zpívají naprosté bláboly, jimiž posouvají vpřed dokonale uhozený děj. Ten jde zpravidla shrnout do jediné věty.

Lidský svět se skládá ze spousty věcí a většina z nich naštěstí funguje. Po schodech se dá chodit, na židli se dá sedět a běžné auto se obvykle vejde do běžné garáže.

Jako mnozí jiní, i my jsme tohle léto doma bojovali s vedrem. Respektive s tím, co postavit vedru do cesty, aby nám nevlezlo až do bytu