Vždycky jsem si myslel, že se můžu na logiku spolehnout. To samozřejmě neznamená, že jsem se choval chytře, to vážně vůbec. Poslední dobou mám ale pocit, že mi protýká mezi prsty jako těsto na palačinky. 

Měl bych si pořídit křeslo z lidské kůže s úmyslem se k němu zkusit tulit, ať to odbourám? Ale musí na něm být pořád lidské věci! Uši, nehty, jen ne oči, ty asi potom vyschnou.

Myslím, že si spousty věcí nevážíme. Jako my, všichni.

Viděli jste mnicha, který meditoval po zbytek života a uvedl se do stavu, kdy zemřel, ale úplně se nerozložil a vypadá pořád tak trochu jako plesnivá lidská svíčka?

Když jsi nesmrtelná ryba, zatleskej. Plác, plác!

Asi bych si měl mužně vytáhnout tenhle malý mazlavý pindík a trochu si pošmudlat pusu, ať si o mně lidi nemyslí, že jsem nějaký suchopusáč.

Ale jinak je to dobrá věc, takový vysavač na zloděje snů a nápadů. Jen pokud nejsou uzpůsobení prokousnout mu pytlík.

Není to trochu děsivé, že si můžete říct, že nějaké věci prostě nikdy nebudete znovu dělat? Nikdy.

No a jací jste vy? Jak vy vypouštíte to všechno, co se ve vás nahromadilo?

Sakra, omylem jsem vyřešil hladomor, přitom jsem chtěl řešit jestli jsem se někdy oblékl do dámských šatů a kdy to vlastně bylo naposledy.