Do druhého dílu podcastu Hysterie přijala pozvání autorka podcastu Transistorie Jamie  Rose. Společně s Magdalenou a Karolínou diskutují o tom, co pro trans komunitu znamená nedávné zrušení povinných sterilizací, jaké jsou možnosti novelizace zákona i jaká je budoucnost trans aktivismu. Tento úspěch se totiž odehrál na pozadí všudypřítomného nárůstu krajní pravice, konzervativismu a transfobie.Bigotní a transfobní narativy totiž poslední roky prokapávají z obskurních antigenderových spolků typu Aliance pro rodinu také do mainstreamu. Na české mediální i literární scéně můžeme transfobní hlasy slyšet třeba i ze strany „rozumných konzervativců” z deníku Echo24. Právě tam zaznívá srovnávání trans mladistvých se zmatenými teenagery, kteří a které si svoje mentální problémy řeší tranzicí. Trans aktiviststvo je pro tyto konzervativce jakousi „ukřičenou menšinou”, která je „jak za bolševika před rokem 89“. Debatu o cancel culture v Česku nedávno rozproudila kniha Nevratné poškození: Jak naše dcery podléhají transgenderové mánii americké autorky Abigail Shrier. Tu mělo původně v českém překladu vydat Nakladatelství Albatros, které nakonec z publikace ustoupilo pro její transfobii. Později se přihlásilo nakladatelství Bourdon, že knihu jako „důležitý příspěvek do debaty“ vydá. Nevratné poškození přitom podle Rose obsahuje vyloženě nebezpečné názory. Například zpochybňování samotné existence trans dětí, které může vést až k tomu, že jim nebude tranzice rodiči umožněna. Jako zdroje potom Nevratné poškození používá odkazy na X a transfobní weby. Autorky Hysterie se i s Jamie proto ptají, jaký smysl má taková „diskuze“ a kdy máme právo debatu s bigotním novinářstvem a autorstvem prostě nevést? Existuje u nás tedy cancel culture? Má se konzervativní novinářstvo, které má vybudovanou velkou platformu a vyhrává literární ceny, bát zlé, zákeřné translobby?Podpořte vznik tohoto podcastu:www.darujme.cz/projekt/1205779

V prvním díle podcastu Hysterie autorky rozebírají koncept imposter syndromu. Rozšíření tzv. pocitu podvodnice, tedy pochybností o vlastních zásluhách, podle nich přímo souvisí s rostoucím tlakem na výkon a snahou uspět i v nerovně nastavených podmínkách. Je pocit, že někam nepatřím, protože na to nemám, jenom kapitalistickou diagnózou nebo spíš kolektivní zkušeností? Máme si koupit kurz seberozvoje, abychom se přestalx cítit jako podvodnice?Skrze osobní zkušenosti docházejí autorky k tomu, že se tyto pocity objevují napříč různými prostředími – od často zmiňované univerzity a práce, až po mezilidské vztahy a aktivistické kolektivy. Díky teoretičkám jako je Maddie Breeze nebo na ni navazující autorstvo výzkumu z Readingu se přitom ukazuje, že ne na všechny impostger syndrom dopadá rovnoměrně. Do velké míry ho ovlivňuje gender, rasa i třída.Autorky Hysterie sdílí, v jakých prostorách se jako podvodnice cítí a přemýšlí nad strukturálními nerovnostmi, které tento pocit podněcují a umocňují. Imposter syndrom podle nich totiž není jenom výsledkem nerovného nastavení institucí, ale současně jeho podněcovatelem. Čím více se jej snažíme individuálně překonávat, tím více nerovnosti upevňujeme. Lze pak na selhání v nerovném systému nahlížet jako na pozitivní zkušenost? A jaké jsou možnosti uchopení pocitu podvodnice jako nástroje změny a zdroje aktivismu?Podpořte vznik tohoto podcastu:www.darujme.cz/projekt/1205779