Velkou radost mi udělala zpráva, že český vojenský pilot Aleš Svoboda je mezi sedmnácti lidmi vybranými Evropskou vesmírnou agenturou jako tým možných astronautů pro evropský pilotovaný kosmický let. Být mezi sedmnácti z 22 tisíc uchazečů, to už je – klobouk hluboko dolů.

Myslet si, že člověk něco dostane zadarmo, je naivní. Skoro vždycky jde o výměnu. Ta nemusí proběhnout na hmotné úrovni, ale třeba na energetické nebo emocionální. Už týden bydlím v novém bytě, který jsem si pěkně vycídila.

Bílá kačena v zahradě není žádný div, pokud ji tam ubytují chovatelé, majitelé zahrady; většinou jako malé káčátko, z nějž pak očekávají zisk. A my dobře víme, jaký zisk máme z kačeny pěkně vykrmené…

Když kontrolujeme zásobu sena, domníváme se, že by do jara mohlo našim kozám stačit. Důležité ale bude, aby jim louku nadlouho nepokryl sníh. Stále si tam najdou něco k snědku. Po suchém létě, kdy nebylo moc, co kosit, a pak ani nenarostly otavy, jsme rádi, že vedle nového sena zbylo i něco z loňska.

Máme moc pěknou státní vlajku, jasně barevnou, jednoduchou, takovou „základní“. Máme ji už dlouho, takže se nemusíme uchylovat ke všemožným malůvkám, abychom ji odlišili od vlajek ostatních zemí. Vezměte si třeba chudáka Mosambik – ten má na vlajce kalašnikov s bajonetem, rýč a knihu, zkrátka symbolický zmatek nad zmatek.

Konečně jsme se dočkali, my dva, já a čtyřletý Eliášek. To je vnuk mé ženy Ljuby a z projektu Artemis je nadšený. Na tabletu má dva oblíbené programy, prasátko Peppa a animaci letu kabiny Orion k Měsíci a zpátky. Start rakety SLS byl několikrát odložen, Eliášek plakal, já ne.

Zúčastnila jsem se mezinárodní soutěže v bytové próze neboli flat prose nazvané „Domluvte se, prosím“. Šlo o literární disciplínu založenou na podobném principu, jako je třeba pouliční poezie neboli street poetry. Dostavili jsme se do bytu na uvedenou adresu a každý ze zúčastněných si vylosoval partnera, který mluví jazykem, jenž dotyčný protějšek ovládá jen heslovitě.

Už dvacet let nedočkavě vyhlížíme důchodovou reformu, nebo nás naopak dvacet let straší. Dvacet let lidé středního věku vždy tvrdí, že na jejich důchod už nebude. Jsou to zbytečné obavy, lidé pak nevěří v sociální zabezpečení státu, nemají chuť pracovat pro společnost, snaží se zabezpečit hlavně sami sebe.

Studenti stávkující za klima se nechali slyšet, že vzdávat 17. listopadu hold minulosti nestačí, je třeba se věnovat problémům současným. V tom samozřejmě mají pravdu, jejich volání po spravedlivé transformaci státu a společnosti je případné a aktuální.

Pamatuju se na to, jako by to bylo včera. Tak to asi bývá u obzvlášť významných událostí. Byl listopad 1989 a já jsem se zrovna v malé vesničce v jižním Ontariu, v pohodlné chatě, kterou mi laskavě zapůjčili kamarádi na dva nebo tři měsíce, pokoušela psát knížku o Československu za totáče.