Potkali jsme se u záchodů. Dave tam čekal na svou ženu a držel v ruce vodítko, které jen stěží udrželo nadšeně pobíhající štěně německého ovčáka. Neudrželo ho však od toho, aby na mě skočilo a dalo mi první ranní olíznutí, pěkně od brady až po čelo. Slovo dalo slovo a zanedlouho se k nám přidala i Maran. „Bydlíme v Canmore, tak až pojedete kolem, stavte se na kávu“ nabídla hned s úsměvem.

„What year is your truck?“ („Z kterého roku je vaše auto?“) Přesně touto otázkou začalo již mnoho zajímavých rozhovorů. Náš Rusty prostě přitahuje pohledy mnohých - především chlapských očí. A nebudu lhát, poprvé jsem se pro odpověď raději podívala do techničáku.

Čím severněji jsme se dostávaly, tím více mezi černé medvědy přibývalo i jejich větších bratranců, medvědů grizzly. A my si postupně zvykaly na jejich téměř každodenní přítomnost. Zatím v bezpečí auta, pozorovaly jsme nejen hnědé chlupáče samotáře, ale i černou medvědici se dvěma malými medvíďaty, která se pořád motala kolem své velké matky. Neskutečně blízko, jen z pár metrů jsme mohly sledovat, jak se jim krabatí čenich, když okusují výhonky trávy a jak se soustředěně zbystří jejich čich, když k nim vítr z dáli donese nové pachy. Sledovaly jsme, jak se jejich lesklá srst vlní ve vánku a taky jak nemotorná medvíďata ještě jsou.

Miliony bizonů se během pár let staly jen stovkami. Teď se pomalinku vrací bizoni zpět do svých travnatých prérií a z téměř vyhubeného druhu se stal téměř ohrožený. Položit si ucho na zem a poslouchat dusot kopyt tisícových stád už ale zbývá jen pro indiánské příběhy.

Posledních pár kilometrů před Brandonem se nám stala taková nemilá věc. Auto najednou přestalo táhnout. Ze sto dvaceti kilometrů v hodině jsme se rapidně blížily k nule, nehledě na to, co jsem dělala. Auto prostě nejelo.

Spaní v autě při teplotách pod nulou není asi úplně pro každého. My tedy byly hodně rády, že máme vybavení na stanování i v zimě - včetně péřových spacáků. Ale kouzlo to rozhodně má. Každé ráno jsme se dívaly skrz krásně zamrzlá okna, jestli bude slunečno nebo přijde další bouře. A ta přišla dřív, než jsme stihly vůbec dojet na wifi a zkontrolovat předpověď.

Rusty už je hotový! Trvalo nám to celých pět minut, než nám opravdu došlo, že vyrážíme směr severozápad a už se nevracíme zpátky. Po čtyřech měsících v severní Americe se rozjela naše expedice naplno. Tutúúúúúúúú.

Po několika dnech strávených v garáži jsme se shodly, že jméno pro našeho Landrovera Defendera, které padlo na první dobrou, sedí na sto procent. Představujeme Vám Rustyho. Rusty = rezavý. A víc asi není potřeba ani dodávat.

Z úplného západu Kanady jsme se přesouvaly na východ, kde už nás čekal Kapitán, jeho žena Alanna a náš budoucí expediční Landrover Defender. Letenky byly za hubičku, ale málem se nám stala další patálie.

Přes noc napadlo přes půl metru sněhu. Ehm. I tady už prý měli pár dní jaro, ale asi se zima vrátila zpátky a my tak vděčně obouvaly sněžnice, abychom se vydaly na pár nocí výš a hlouběji do hor.